Zdeněk Višňák | fotografie

Nepsaná pravidla

Kompozice fotografie

Základním kamenem dobré fotografie, pro který neexistuje žádný automatický režim je kompozice. Pouze ona odlišuje běžný snímek od promyšlené fotografie. Naopak nezáleží vždy na ostrosti každého detailu. Ani dobré světlo nemusí v každou dobu přát v náš prospěch. Obrazová kompozice je souhrn teoretických pravidel pro uspořádání prvků v každé umělecké fotografii. Při jejich dodržení působí fotografie esteticky příznivým dojmem. Patří sem volba hlavního motivu a jeho umístění, zamezení dotyku hlavního motivu s jiným nevhodným prvkem, přidání pomocného prvku do popředí nebo pozadí, vyčištění okrajů od nechtěných prvků, vyplnění celého obrazového rámu bez zbytečných mezer, využití přirozeného orámování pomocí větví stromů, siluety klenby, zábradlí, atd. Kompozice zkrátka představuje uspořádání jednotlivých prvků ve fotografii tak, že jako celek působí vyváženě a divákovi se líbí. Jelikož používám výhradně objektiv s pevnou ohniskovou vzdáleností, tak se při hledání vhodné kompozice hodně naběhám. Přiměřeně využívám matematické pravidlo tzv. zlatého řezu, který vznikne rozdělením úsečky na dvě části tak, že poměr větší části k menší je stejný jako poměr celé úsečky k větší části. Délka a výška fotografie je takto zvlášť rozdělena dvěma úsečkami a hlavní motiv následně umístím do jednoho ze čtyř průsečíku úseček. K tomu mi také dobře slouží přírodní tzv. Fibonaciho spirála, v jejímž středu se nachází pomyslný bod zlatého řezu. V přírodě se tato spirála vyskytuje ve formě uspořádání např. semen slunečnice nebo smrkových šišek, rohů turovitých kopytníků, točených ulit plžů, atd. Hlavní motiv (osoba, vzdálený kopec v horizontu, věž kostela, strom v popředí, sbíhající se linie cesty, kontrast, světlo, atd.) neumisťuji na střed fotografie. V krajinářské digitální fotografii rád využívám jednoduché tzv. pravidlo třetin. Vzdálený horizont oblohy umisťuji k pomyslné dolní nebo horní třetinové linii. Záleží, jestli chci zdůraznit na pozadí třeba dramatickou oblohu, nebo naopak v popředí třeba rozkvetlou louku. V mém starožitném analogovém fotoaparátu Flexaret primárně používám svitkový film, jehož produktem jsou fotografie ve čtvercovém formátu. Zde se naopak nemusím bát středové kompozice. Čtverec umožňuje specifickou kompozici a navíc může pomoci odstranit případná negativní místa snímku. Každou kompozici nastavuji buď přímo při fotografování (zobrazením pomocné mřížky v hledáčku fotoaparátu), nebo ji dolaďuji až v rámci post-processingu, tedy dodatečným ořezem v počítači. Kompozice je celkově asi nejdůležitějším faktorem pro úspěšnou fotografii. Divák totiž čte fotografii podobně jako knihu. Proto je velmi těžké vytvořit fotografii tak, aby divák poznal co je hlavním motivem a ostatní prvky ho nerušily. Výše uvedená pravidla jsou léty prověřená a používají se již několik století také v malbě a sochařství. Nejsou ale povinná a lze je porušovat se záměrem konečnou fotografii vylepšit. V turisticky rušných místech (překážky v záběru, málo místa, blížící se dav lidí) musím ale rychle improvizovat a zapomenout na veškerá pravidla. Každý fotograf se postupně ke svému stylu kompozice dopracuje.

Edward Steichen: „Rozebírat pravidla kompozice předtím, než začnete fotit, je něco jako konzultovat gravitační zákon předtím, než vyrazíte na procházku.“

Barevná versus černobílá (monochromatická)

Svět je složen z barev, které jsou samozřejmou součástí našeho života. Barevná fotografie vypráví svůj příběh barvami. Je technicky obtížnější z důvodu větších nároků na barevnou rovnováhu. Barvy podporují emoce a při vhodném použití jsou velmi dobrým pomocníkem. Mám rád barvy legendárního diapozitivního filmu Kodachrome, který v roce 2009 bohužel zanikl a nelze ho žádným způsobem suplovat. S tímto tématem byl také natočen filmový příběh s názvem Kodachrome, viz. filmový příběh. Jeho neoficiálním digitálním nástupcem je filmová simulace „Classic Chrome“ od Fujifilmu, která upřednostňuje samotný příběh fotografie a naopak vynechává barvu jako hlavní prvek (tlumená sytost barev, specifický kontrast, matný vzhled). Černobílá fotografie vypráví svůj příběh pouze texturou a kontrastem. Svým způsobem představuje návrat k samotným kořenům fotografování. Tuto verzi preferuji, když se naskytne možnost zvýraznit nějaké linie nebo tvary. Černobílá fotografie nezachycuje způsob, jakým vidíme svět, ale naopak vyžaduje odlišné myšlení s důrazem na světlo a stíny. Černobílou fotografii produkuji vždy z formátu RAW, kde mám k dispozici 4096 odstínů šedé barvy (ve formátu JPEG je k dispozici pouze 256 odstínů) k překreslení přechodu z černé do bílé. V černobílé verzi od Fujifilmu rád využívám filmovou simulaci „Acros“ s červeným filtrem, kde je optimálně vyvážený kontrast s vyšší sytostí černé barvy a brilantní ostrostí. Také existuje tzv. monochromatická fotografie, která je černobílé v mnohém podobná. Tato úprava není omezena jenom na bílou, černou a přechodné šedé barvy, ale zahrnuje také odstíny jedné určité barvy. V rámci post-processingu se snažím, aby můj pracovní monitor měl provedenou správnou kalibraci (nastavení jasu, kontrastu a barev). Ovšem většina uživatelů má své monitory a displeje individuálně nastavené a nevidí fotografii přesně tak, jak fotograf zamýšlel. Fotografii ve finální podobě potom vidí zbytečně v mnohem horším podání.

Eugen Kukla: „Barvu dávám do snímku jen ve chvíli, kdy tam má opravdu smysl a jeví se jako další výrazový prostředek.“

Světlo ve fotografii

Ne nadarmo si fotografové zvolili pozdrav „Dobré světlo“. A to je při focení opravdu zásadní. Přestože se jedná o tu nejzákladnější fotografickou dovednost, její zvládnutí vyžaduje mnoho úsilí a také trochu štěstí. V případě cestovatelské fotografie, pořízené téměř za chůze, nelze nic plánovat ani čekat na vhodné světlo. Velmi často jsem v situaci, že musím exponovat při ostrém poledním slunci, které na fotografiích vytváří velké stíny a přepálené plochy. Je to vlastně nejhorší možný čas pro dobré světlo. Jelikož fotografie snímám do formátu RAW, tak si potom můžu světlá a tmavá místa trochu upravít. V případě možnosti rád využívám tzv. zlatou hodinu, kdy je světlo měkčí, teplejší v barevných odstínech. Vržené stíny jsou dramaticky delší. Tato doba nastává první a poslední hodinu slunečního denního svitu a je vhodná pro fotografování krajiny. Nejvíce magická je tzv. modrá hodina, během které má obloha modrou barvu a přibližně stejný jas jako pouliční osvětlení. Tato doba trvá přibližně 30 minut před východem slunce (svítání) a 30 minut po západu slunce (soumrak). Tento krátký okamžik je vhodný pro fotografování osvětlené architektury. Naučit se vnímat světlo ve fotografii většinou zabere hodně času a k této dovednosti předchází dlouholetá praxe. U světla rozlišujeme několik vlastností, které zcela zásadním způsobem ovlivňují výsledný fotografický obraz. Mezi základní vlastnosti světla patří intenzita, barva, kvalita a směr. Dost často se proto musím rozhodnout o tom, jak má fotoaparát zaznamenat světlo (využití temných stínů, zachování detailů v popředí, vyvážení bílé barvy, úprava kompenzace expozice, použití šedého nebo polarizačního filtru, atd.). Stačí jiný úhel osvětlení a intenzita světla (východ slunce, polední slunce, oblačno) a fotografovaný předmět se stane něčím jiným. V případě fotografií právě světlo způsobuje, že žádné dva záběry pořízené ze stejného místa s časovým odstupem nejsou zcela stejné. Každá fotografie je tedy tak trochu oslavou světla.

George Eastman: „Světlo dělá fotografii. Osvojte si světlo. Obdivujte ho. Milujte ho. Ale nad to všechno, poznejte světlo. Poznejte ho jak nejvíc můžete a poznáte klíč k fotografii.“

Na šířku versus na výšku

Kompozice fotografií volím na šířku i výšku, podle konkrétního motivu. Pořizování fotografií na šířku je všeobecně jednodušší než na výšku. Při tomto způsobu se do záběru vejdou všechny požadované prvky. Fotografie na šířku dává pocit celkového prostoru a zdůrazňuje horizontální rozmanitost (krajiny, oblohy, předměty v pohybu, apod.). Více se podobá přirozenému pohledu očí. Je vhodnější pro zobrazení ve všech typech digitální monitorů. Fotografie na výšku naopak zdůrazňuje vertikální linie, působí sevřenějším až intimnějším dojmem. Kompozice krajinářské fotografie se skládá ze tří částí, tedy popředí, střed a pozadí. Pro zachycení takovéto hloubky scény je právě vhodnější fotografování na výšku. Tento formát je vhodnější pro následné grafické práce v tištěných médií (časopisy, fotoknihy, katalogy, apod.). Z jednotlivých dílčích fotografií na výšku se také skládá panoramatická fotografie. Tomuto stylu široké fotografie se již nevěnuji, protože se nestandartně zobrazuje na monitorech a velmi složitě převádí do tištěné podoby. Občas stejnou scénu fotografuji na šířku i na výšku. Teprve potom se v rámci post-processingu rozhodnu, která varianta je vhodnější. Tímto experimentováním si lze časem precizně vycvičit oko. Ve všech případech se držím zásady, abych komponoval na celou plochu obrazu bez zbytečných mezer a přebytků.

Eva Fuková: „Chtěla jsem udělat velikou fotografii, ale protože pro to nebyly vůbec podmínky, tak jsem si řekla, že to slepím.“